Difference between revisions 109457 and 109459 on cswikisource

{{Vyjasnit}}

Hlavní politická správa
Československé lidové armády
K čj.: 0500/ 46 - 1959

Příloha IV

Memorandum  

=  '''Formulovat a konstituovat československé státní zájmy v oblasti vojenství =⏎
'''

Návrh akčního programu Čs. lidové armády klade s mimořádnou naléhavostí otázku tvorby státní vojenské doktríny ČSSR. Východiskem pro tvorbu ⏎
⏎
doktríny jsou, podle našeho názoru státní zájmy ČSSR v oblasti vojenství, jež však dosud nebyly formulovány a konstituovány.

Signatáři tohoto memoranda, vědečtí pracovníci čs. ozbrojenýech sil, chtějí přispět k vědeckeému zkoumání a stanovení těchto státních zájmů.

Vyjadřují své stanovisko ke stavu naší vojenská doktríny a vojenské politiky v bodech 1. a 2. V bodech 3. a  4. koncipují postup  teoretického rozpracování podkladů pro tvorbu doktrinaálních závěrů. V 5. bodu pak zdůvodňují nezbytnost vědeckých metod při řešení této problematiky.

Zasílají Vám toto memorandum jakožto poklad k výměně názoru. Tento dialog považují za nezbytné východisko pro rozvinutí samostatné vědeckovýzkumné práce.


Praha, květen 1968

------------------------------------

== 1.⏎
1. 
== Politická a vojenská doktrína ==

1.1. Politická doktrína socialistického státu je primárně ovlivněna volbou širších cílů v mezinárodním společenství, formulací vztahu k různým ⏎
⏎
faktorům a hnutím representujícím společenský pokrok. 

⏎
⏎
Princip socialistického internacionalismu je organicky spjat s národní odpovědností státního suveréna.  Optimální řešení tohoto vztahu je tím, závažnější a tím obtížnější, čím menší je fysická síla, kterou stát disponuje. Kritériem správnosti volby nemůže být jedině  "národní zájem", který nelze v čisté podobě ani vypreparovat, a to   ani zájem vlastního státu, ani zájem vedoucího státu koalice. Hlavním kriteriem je zájem společenského pohybu, jehož jsou státní suveréni součástí, konkrétně zájem evropského sociealismu, jeho dynamického rozvoje. Pouhá obrana dosaženého podporuje stagnaci a degeneraci, mylná volba ofenzivní strategie působí destruktivně na celospolečenský progresivní pohyb.

1.2.   Vojenská politika jako souhrn činností v oblasti vojenství realizuje vojenské zájmy a potřeby, určitou zvolenou politickou a jí odpovídající vojenskou strategií.
Vzhledem k objektivní výrazné přítomnosti národního zájmu múůžeme státní vojenskou doktrínu označit sza souhrnnou formulaci vojenských zájmů a potřeb státu.

Doktrína je závazným teoretickým as ideologickým východiskem pro formulování vojenské politiky a přijímání konkrétních dílčích opatření, jakož i pro jednaní s aliančními partnery. Vzniká jako určitý kompromis mezi objektivními, maximálními požadavky s reálnými zdroji, mezi dynamikou vývoje poznatků vojenské vědy a společenských věd, vývoje techniky a nutnosti disponovat vždy, v určité fázi vývoje vojenství, efektivním obranným systémem.
  . . 

1.3.   Formulováni státní vojenské doktríny státu má silný zpětný vliv na celkovou politickou doktrínu a strategii. Ovlivňuje ve význačné míře raéeálné možnosti státu, jeho působení nevojenskými prostředky v mezinárodním prostředí. Rezignace na formulování vlastní vojenské doktríny je rezignaci na vlastní odpovědnost, jak v vnárodním, tak mezinárodním kontextu, jatak kapitulací před živelností, je odpolitizováním vojenského myšlení a tedy zdrojem ochromeni armády. Je základním zdrojem krize armádního orgeanizmu, protože jej vytrhává z vlastní sociální struktury společnosti. Je porušením výměny látek mezi armádou .a společností. Zbavuje armádu jejího smyslu pro národní společenstvií, jestliže nedochází k ustavičné konfrontaci a cíli tohoto národního socialistického společenství.

== 2.⏎
2. 
== Minulost, současnost a budoucnost vojenské politiky ČSSR. ==

2.1.   Základy současného branného systému ČSSR byly položeny na počátku padesátých let, v době, kdy odpovědná politická miísta socialistických zemí předpokládala, že dojde k brzkému vojenskému střetnutí v Evropě. Byla to strategie vycházející z hesel obrany proti imperialistické agresi, současně však možností přechodu do strategického útoku k dosažení úplná hegemonie SSSR v Evropě. K otevřenému přehcodnocení možností této koaliční strategie za současného stavu raketo-jaderného potenciálu nedošlo.

2.2.   Československý armádní organismus budovaný s rurychlením a za mimořádného vynaložení sil se stal reálnou strategickou silou v době, ⏎
⏎
kdy se politická a vojenská situace v Evropě zásadně změnila. Ačkoliv po roce 1553 konstatujeme zmírnění maezináreodního napětí, ačkoliv po roce 1556 razíme novou linii strategická povahy, linii mírového.  soužití, nedochází k formulování vlastní vojenské doktríny ČSSR a k reformě armádního organismu. Alianční vztahy sae dále upevňují s odvoláním na hrozbu německé agrese. Ve skutečnosti hrozba německá agrese hraje stále více roli dodatečného vnějšího faktoru, který mé upevňovat soudržnost socioalistického společenství. Vojenský faktor má kompenzovat nedostatečnou kooperaci ekonomickou a nerozvinutost jiných vazeb mezi socialistickými zeměmi poté, když původní představa o universálním modelu ekonomickém a politickém musela být revidována.

2.3.   V politické oblasti trvá ------- o pravděpodobných tendencích vývoje progresivního hnutí, jehož jsme součástí.
Převažuje tendence přidržovat se překonáaných představ, které se staly součástí ideologické bilance v socialistických zemích. Převažuje ⏎
⏎
tendence ovlivňovat všechny části hnutí bez ohledu na  to, že v důsledku sociálně-ekonomického vývoje se rozdíly mezi jejich potřebami 
prudce zvětšují.

Svými akcemi v roce 1961 jsmae dávali najevo, že  jsme připraveni nést každé risiko v globální politice, aniž bychaom se ucházeli o politickou ⏎
⏎
spoluodpovědnost zsa přijímaná rozbhodnutí a postupy. V roce 1956 a 1961 jsme svým přiístupcem. dávali neajevo, že neruozumíme ani evropské situaci a že se řídíme nikoliv věcnou analýzou, nýbrž politicko-ideogickými klišé. ( Proto překvapení v roce 1956 Maďarskem a neadekvátní reakce v roce 1961 ).

2.4.     Naše vojenské politika se neopírá o analýzu skutečných potřeb a    ⏎
   ⏎
zájmů našeho národního a státního společenství.  Neopírá se o vlastní vojenskou doktrínu. Odpovídala spíše zájmům bývalého sektářského ⏎
⏎
vedení strany, které straně znemožňovalo uskutečňovat skutečnou politiku, t. j. harmonizovat zájmy různých vrstev a zájmy národní a internacionální ve prospěch socialismu. Vývoj armádního  organismu byl zbaven racionálních kriterií a současně neměl ani institucionální oponenturu.
Vojenská politika  byla hledání optima mezi vlastními zdroji a požadavky aliance. Byla tedy bezprincipiální a musela zakládat rozpory a krizové stavy v armádním organismu.

Dvacetiletý deformovaný vývoj se nutně projevil i v připraveností kádrů; v jejich schopnosti-, respektive neschopnosti reagovat na úkoly, které vyplývají z nutnosti překonat deformace. Teoretické zaostání v oblasti vojenské vědy a čs. vojenské doktríny je průvodním jevem a výsledkem uplynulých dvaceti let a velkou brzdou překonání předchozích omylů.


2.5   Vojenská politika ČSSR  bude i nadále vycházet ze spojeneckého postoje k ostatním partnerům Varšavské smlouvy, především ze ⏎
⏎
spojenectví se SSSR. Současně však bude politikou státního suveréna, vnášející vlastní stanoviska do formování společných stanovisek aliance. Progresivní koncepce a upevňování Varšavské smlouvy má jen jeden smysl: Zvýšení vnější bezpečnosti státní aliance právě proto, aby se otevřely cesty k progresivnímu vývoji socialistických zemí i zemí zaápadní Evropy. Naše vojenská politika se nebude zříkat globálních rizik, ovšem může je uvažovat jen jako partner a nikoliv jako oběť vývoje, na který nemá vliv.

Ve sváé podstatě a základní orientaci bude evropskou  bezpečnostní politikou, politikou podporující proces -- mezinárodního napětí - Evropě, celoevropské spolupráce, evropských progresivních sil. Zdůrazníme ji jako instrument širší politiky. Nesmí být účelem sama o sobě. Vojenská politika, které potřebuje konstruovat, nebo hypertrofizovat nebezpečí protivníkca, slouží konservativním tendencím v socialismu i kapitalismu. Zdánlivě bezproastředně může "upevňovat" socialismus, ve svýcbh důsledcích jej však oslabuje.


2.6.        Vojenská politika ČSSR musí vycházet z vědecké analýzy celé škály možných válečných situací v Evropě, formulovat vzhledem k těmto možným situacím své suverénní zájmy a potřeby, posuzovat v rámci koalice své vojenské  možnosti v jednotlivých situacích a tento poestup opírat o vědecky propracované, vlastní doktrinální závěry politické i vojensko-strategické.


== 3 . 3.  
== Situace války-míru v současnosti ==

3.1. Naivně realistický pohled praktika analyzuje vztahy mezi státními suverény buď v rovině války, nebo v rovině míru. Ve skutečnosti existuje celá škála situaci, pro něž je společným obecným. znakem existence prostředků ozbrojeného násilí, situací které se odlišují způsoby používání těchto prostředků. V důsledku podstatných přeměn sociálně-politických a vědecko-technické revoluce ve vojenské je tato škála situací podstatně složitější a různorodější, nejen vůči situaci před druhou světovou válkou, ale především vzhledem k situaci v začátku padesátých let.

Ovšem právě v tomto období – na počátku grandiosních přeměn sociálně-politických a vědeckotechnických se naše vojenská politika  a vojenská doktrína konstruují převzetím sovětského modelu, jakožto obecně platného modelu socialistického vojenství.


3.2.  Uvedená škála možných situací může být ve skutečnosti
vyjádřena  takto:
 
* Situace absolutní války (s jejími variantami ). 
* Situace omezených válek (několik typů omezených válek).  
* Situace mezi válkou a mírem. Situace která vzniká legalizováním původně dočasného příměří v dlouhodobý status quo, kdy protivníci spolu neválčí, současně však nedošlo k uzavření mírových smluv. 
* Situace potenciální  války, t.j. nepřímého používáni prostředků ⏎
* ozbrojeného násilí, jakožto argumentu v zahraniční politice,
* Situace míru mezi potenciálními protivníky.
* Situace míru mezi spojeneckými suverénními státy.
* Situace míru mezi neutrály.  
* Situace absolutního míru, realizovaná. všeobecným a úplným odzbrojením.

Tento popis je logické schéma konkrétních situací, jež jsou pochopitelně kombinací nových možných situací, v níž jednotliví státní suveréni a vojenské koalice uskutečňují svou zahraniční a vojenskou politiku.


3.3.  Stereotypní představa o třídním boji, dělící subjekty na přátelské a nepřátelské, redukovala také podstatné politické odlišnosti ⏎
⏎
meszi státními suverény na základní třídní antagonismus, a to se škodlivými důsledky v naší vlastní politické strategii a taktice. Ve skutečnosti se leninský požadavek konkrétní analýzy konkrétní situace vynucuje diferencovat mezi zahraničními partnery podiale faktických rozdílností.
Minimální typologie ty však měla brát v úvahu:
* Spojence faktické a spojence potencionální
⏎
⏎
* Neutrály  
* Protivníky potenciální
* Protivníky faktické
* Válečné á nepřátele.

Formulovat státní zájmy a potřeby ČSSR v oblasti vojenství  si nezbytně vyžaduje vycházet z různých variant situace, zbavit se nereálných představ a nebezpečného  zjednodušováni. 

== 4.⏎
4. 
== Možná formulace vojenských zájmů a potřeb ČSSR vzhledem k situaci války-míru v současné Evropě. ==

Formulovat a konstituovat v doktríně státní vojenské zájmy a potřeby ČSSR vyžaduje předem věcně analyzovat jednotlivé situace války - míru především v Evropě. Vzhledem k nim pak formulovat naše vlastní vojenské zájmy a potřeby. Odtud posléze   vyjít k praktickým.  opatřením, pro něž doktrína poskytuje výchozí normy a regulativy. Uvedeme ve stručném nástinu možný postup,  alespoň pro několik hlavních situací.

4.1.      Situace absolutní války v Evropě. 

Vzhledem k nakupení raketojaderných potenciálů, v obou⏎
⏎
  hlavních vojenských koalicích znamená případný vznik této.  války ⏎
⏎
v Evropě katastrofální důsledky pro většinu evropských účastníků. Současně vzhledem k trvalému předstihu útočných prostředků pro zasazeni hromadných raketojaderných úderů před obrannými prostředky, jakož i naší nevýhodné geografické poloze, nelze podstatně omezit ničivost prvých nepřátelských úderů vůči našemu teritoriu na   míru, jež by umožňovala zachování naši národní  a státnií existence. Otevřeně je třeba říci, že vznik a vedeni globální raketojaderné války na evropském válčišti by znamenal národní likvidaci a zánik státní suverenity, především válčících států v dotyku, včetně ČSSR. Neúčelnost takové války, jakožto prostředku řešení evropských sporů, stvrzená vývojem t.zv. berlínské krizae. v roce 1961, neznamená pochopitelně nemožnost jejího vzniku.

Vzhledem k této situaci, považujeme za vhodné formulovat vojenské zájmy a potřeby ČSSR jakožto zájmy a potřeby primární, existencionální důležitosti.
* Zabránit vedení raketojaderné války na teritoriu ČSSR je základní existencíonální potřeba pro celou naši společnost.⏎
* ČSSR má strategický zájem aktivně přispívat k snižování reality možnosti sabsolutní války v Evropě.

Z doktrinálního konstituování základní potřeby a zájmů vzhledem k možné absolutní válce peak vyplývá i zahraničně-politická strategie usilující o přijetí opatření, omezující možnosti raketojaderného napadení ČSSR, jako na příklad: přijeti smlouvy o nešíření raketojaderných zbraní; vytvoření bezatomového pásma ve střední Evropě, dodatečná  gareance statu quo v Evropě atd.

4.2.     Situace omezené války v Evropě.  
Analýza možností této válečné situace v Evropě vyjde zřejmě z konstatování rostoucího nebezpečí takové  války a růstu jejího strategickopolitického významu.
Současně s konstituováním nepotřebnosti omezené války jakožto prostředku vlastní zahraniční politiky ČSSR, a s konstatováním zájmu ji vyloučit jako prostředek řešení evropských sporů, budeme vycházet z nutnosti vést válku v případě napadení  co nejrozhodněji tak. abychom omezovali její ničivé účinky na vlastním teritoriu a vůči vlastnímu obyvatelstvu.
Z formulováni a konstituování uvedených zájmů a potřeb  ČSSR pak vyplynou výchozí směry praktických opatření:

* Příprava ozbrojených sil ČSSR v rámci Varšavské smlouvy a příprava celého branného systému ČSSR pro variantu napadení omezenými prostředky nepřítele s cílem odrazit toto napadaní, porazit protivníka a přimět jej k řešení sporu pokojnými prostředky.
* Snižování reality možnosti této války vzájemnými přijímanými vojenskými a politickými akty, praktická opatření ve vlastní politice mírového soužití usilující o vyloučení ozbrojeného násilí jakožto prostředku k řešení sporu.

4.3.   Situace mezi válkou s mírem v Evropě.
Tato situace trvá v důsledku neuzavření mírové  smlouvy s Německem, v důsledku existence velmocenského statutu Berlína na území NDR. Odtud vyplývá možnost náhlého zostřeni situace a vzniku ostré vojensko-politické krize.   Taková krize by měla v současná dtotíěiž katastrofální důsledky pro naši ekonomiku, obdobně jako tomu bylo v roce 1961 a 1962. (Berlín,Karibská krise). To by podstatně zhoršilo naši napjatou ekonomickou a mělo by to negativní důsledky pro současný a budoucí progresivní politický vývoj ČSSR. 
Z této charakteristiky vyplývá i přístup k formulování zájmů a potřeb ČSSR:
* Potřeba přispět k zabránění takové vojenskopolitické krise jakožto primární potřeba strategické politické důležitosti současnosti.
* Zájem na snižování možnosti přechodu od situace neválky k situaci omezené války při řešení německé otázky, jakožto klíčové politické otázky současné  Evropy.

Z tohoto pak vyplývají praktická opatřeni jak v oblasti vojensko-politické, tak v oblasti zahraničně politické, především aktivní politika ve Varšavské smlouvě při postupném omezovaní této situace neválky a aktivní zahraniční politika při normalizování vztahu mezi ČSSR a NSR.

4.4.     Situace potenciální války v Evropě.
Jde o nepřímá používání potence ozbrojeného násilí  jakožto prostředku zahraniční politiky, stručně formulovaná jakožto politika deterrentu, praktikovaná především jeadernými velmocemi.. Tohoto deterrentu nemůže ČSSR použiívat vůči západním velmocem. Realizace tohoto deterrentu je deklarativnlí a politicky neúčinná i vůči ostatním potenciálním i faktickým protivníkům tehdy, není-li podložena praktickými opatřeními vojensko-strategickými jakož i vůči těm potenciálním protivniíkům, kteří jsou od nás geograficky vzdáleni. Současně konstatujeme používání tohoto deterrentu vůči ČSSR ze strany některých potenciálních protivníků, což nás nutí k obdobným protiopatřením.
Z této  charakteristiky vyplývá formulace potřeb a zájmů ČSSR:
 -* Dočasná potřeba používat táto potenciálnlí funkce ozbrojeného násilí vůči tomu protivníku, který používá vůči nám. 
 -* Nezájem na jejím používání v případě ekvivalentní recíiprocity tj. zájem na jejím vyloučeni z prostředků zahraniční politiky.

Možná praktická opatření za této situace směřují k uzavírání mezinárodně právních dohod s potenciálními protivníky o zřeknutí se⏎
⏎
  používáni hrozby násilí ve vzájemných vztazích. To je prakticky reálné jak ve vztazích  ČSSR-Rakousko, tak ve vztazích ČSSR-Francie a i ve vztazích ČSSR-NSR.

4.5.      Situace míru mezi potenciálními protivníky v Evropě.

Tato situace existuje v Evropě mezi. Potenciálními protivníky, kteří prakticky nemají vůči sobě protichůdných zahraničně politických zájmů a nepoužívají vůči sobě deterrentu.   Zájem a potřeba ČSSR, vzhledem k této situaci je zájem o právní kodifikování situace míru s těmito potenciálními protivníky a jakož   i zájem rozšiřovat počty těchto partnerů ČSSR. 
Praktická  opatření směřují k uzavíráni   smluv o neútočení s těmito partnery, k uzavírání dohod o omezeni vojenských potenciálů, o vyřazení určitých zbraní se své výzbroje atd. Tak může  přispívat ke snižování napětí mezi potenciálními  protivníky, možností dalšího vývoje směrem k válce rozšiřování situace  k míru v Evropě vzájemným postupným neutralizacím určitých prostředků ozbrojeného násilí atd.

4.6.    I v možných dalších situacích míru v Evropě, jež jsme v úvodu vyjmenovali, se na celkových státních zájnmech a potřebách ČSSR podílí vojenské zájmy a potřeby. Ovšem čím blíže k situaci míru, tím se tento.  podíl snižuje. V situaci absolutního míru je pak likvidována materiálně technická základna  války a tím i báze pro nezbytnost formulací a konstituování vojenských zájmů a potřeb.

Vzhledem k zahraničně politickým vojenským realitám v nichž současně ČSSR žije, jde však především o formulováni a konstituování vojenských zájmů a potřeb ze situací,  jež jsme rozvedli v bodech 4.2. až 4.5.

Nyní nám jde o to, jaký přístup zvolit a jakých postupů se naopak vyvarovat máme-li na mysli zvědečtení celého postupu při formulování a  konstituování čs. vojenské doktríny. 

== 5.5. 
== Systémový přístup a využití moderních výzkumných metod. ==

Z hlediska konstituování čs. Vvojenské doktríny je nejnebezpečnější a nejzranitelnější jedno-hlediskový přístup metodou prosté logiky a tradičními metodami práce. 

Absolutizování varianty včšeobecné války v Evropě s hromadným nasazením jaderných zbrani, je z hlediska čs. svébytnosti protismyslné, poněvadž v této variantě je vysoce pravděpodobná fysická likvidace ČSSR, bez ohledu na výši výdajů a prostředků na výstavbu ozbrojených sil, a to dokonce i bez ohledu na konečný výsledek války.
   

5.2.   Pro každou z variant 4.2., 4-3.,4.4.,4.5. je možno odvodit 
systémovým přístupem a s využitím moderních výzkumných metod průběh vztahů mezi materiálními, finančními a kádrovými náklady státu na armádu ( za předpokladu dokonalosti a racionality výstavby systému armády ) na jedné straně ea mezi mírou rizika ve směru fysického zničení státu, ztráty suverenity a možnosti dalšího rozvoje socialismu, případně válečné úhrozy vůbec na straně druhé.
V podstatě jde o dosažení pragmatické stability v systému obrany státu a výstavby armády, odvozené z politických potřeb a ve vztahu k zahraniční politice s dvojjediným cílem: odvrátit válku zvýšením rizika potenciálního protivníka, zachovat existenci suverenity ČSSR a touto cestou realizovat přínos ČSSR koalici ve smyslu plnění internacionální povinnosti. 
Řízení rozvoje armády jen na základě prosté logiky,  empirie a historických analogii, případně jen v koaličním zájmu, bez ohledu na vlastni suverénní zájmy, je ve svém konečném efektu nevhodné a proti zájcmům koalice.
Proto považujeme, vedle vyrovnání vlastních i koaličních zájmů, jako základního východiska vojenské doktríny za nezbytné využití systémového přístupu s využitím všech dostupných nepřímých kriterii a metod vědeckého předvídání, včetně modelových principů. Touto cestou přezkoumat skutečný stav bojeschopnosti armády v různých variantách z hloediska dynamiky politických potřeb a ekonomických možností státu.  Jde při tom především o problémy politické a doktrinální  v konfrontaci s realitou, nikoliv o problémy takticko-operační a organisační.
Ve využití systémového přístupu při výstavbě armády i v operačních zámyslech, vidíme novou kvalitu, která může zvýšit skutečnou efektivnost našich ozbrojených sil proti současnému stavu.

5.3.   V nejobecnější poloze vidíme dvojí možnou cestu v základních metodách a přístupech k řízení rozvoje armády:
 -* Cestu od daných limitujících rektorů kádrových, technických a finančních, které dává společnost na armádu k ukázání rizika dosažení příznivého politického cíle v různých variantách evropského vývoje naznačených v předcházející kapitole. Rozhodnutí o únosnosti výsledná míry rizika přísluší potom vrcholnému politickému orgánu státu. .⏎
 - ⏎
* Cestou od přípustné míry rizika, stanovené politickým vedením státu, k nezbytným nárokům ne uvolnění nutných kádrových, technických a finančních prostředků v různých variantách evropského vývoje. 

Při využití kterákoliv z těchto cest, jde o vypracování suboptimálniích modelů výstavby armády pro jednotlivé varianty, zabezpečující plnění úkolů obrany v.  podstatě bez ohledu na dosavadní stavbu reálného systému. Z konfrontace přijatého korelovaného modelu se skutečností a zdroji odvodit pak konkrétní  opatření pro řízení rozvoje armády a jejích prvků.
Celý naznačený postup by neměl smysl v případě kdybychom pokračovali v nesystémovém rezortním způsobu výstavby armády a nemohli politickému vedení dokázat, že uvolňované prostředky kádrové, finanční i technické využíváme s maximálním efektem a že vytváříme skutečně bojeschopnou armádu pro různé varianty vývoje v Evropě a nikoliv armádu, jejíž jednotlivé složky jsou schopny na přehlídkách a při ukázkových cvičeních probíhajících podle scénáře, dokumentovat svoji zdánlivou  bojeschopnost.


5.4.    Ve strategii se stále výrazněji projevuje přelom ve směru přechodu od frontálního ničení všech prvků systému protivníka k rozrušení jeho systému zničením vybraného prvku, jehož vyřazení vede ke zhroucení branného systému protivníka jako celku.  Tento.  přechod je možno dokumentovat jeako teoreticky optimální, avšak v některých případech ( arabsko-izraelská válka) se projevil i prakticky. Jeho racionální využití při řízení výstavby armády i v rozvoji  naší strataegie a stavby operačniích plánů, může vést nejenom k podstatným úsporám v nákladech prostředků na armádu, a ke skutečnému zvýšení efektivnosti našeho branného systému i při event. relativním snížením nákladů ( avšak vědecky odvozeném a odůvodněném), může pomoci snížit důsledky exponenciálního růstu cen nových typů. bojové a řídicí techniky, ale zejména může vést k odpovědnému přesvědčení velení armády i politického vedeni státu o optimální činnosti a odpovědnosti vůči státu i vůči koalici.

5.5.      Naznačenou cestu i metody konstituování čs. vojenské doktríny je ovšem možno realizovat jedině kvalitativně novým přístupem k využití vědeckého potenciálů našeho státu, jako rozhodujíecí složky její realizace.  Ve využití vědy, jako motorické síly, schopné používat metod práce, nedostupných pracovníkům operativy nejen z hlediska způsobu myšlení, ale i z hlediska času a využití prostředků a jako protiváhy ( iniciativní a  oponentní ) vůči operativě a arbitráži ve velení armády a v politickém vedení státu vidíme základní předpoklad pro dosažení nové kvality jak při konstituování čs.  vojenské doktríny, tak i při řízení rozvoje armády při její realizaci.

== Signatáři memoranda: ==

Prof. Ing. V. Mencl, DrSc⏎
⏎
  
Dr. Ing. V. Melichar, Csc⏎
Sc 
Dr. M. Beránek⏎
⏎
  
Doc. Dr. O. Mikšík, Csc⏎
Sc 
Dr. J. Břeh⏎
⏎
  
Ing. Zd. Novák Csc⏎
Sc 
Dr. J.Cvrček, Csc⏎
Sc 
Dr. M. Purkrábek, Csc⏎
Sc 
Doc. Dr. V. Gardavský, CSc⏎
⏎
  
Doc. Ing. V. Řehák, CSc⏎
⏎
  
Dr. A. Goněc, CSc⏎
⏎
  
Dr. V. Sláma⏎
⏎
  
Doc. Dr. Hoffman, CSc⏎
⏎
  
Dr. Ing. J. Stuchlík⏎
⏎
  
Doc. Dr. J. Javůrek, CSc⏎
⏎
  
Dr. J. Šumavský, CSc 
⏎
⏎
Dr. J. Komoň, CSc⏎
⏎
  
Dr. B. Švarc CSc 
⏎
⏎
Dr. J. Koutek  CSc 
⏎
⏎
Dr. V. Tecl⏎
⏎
  
Dr. J. Lapáček⏎
⏎
  
Dr. J. Věžník⏎
⏎
  
Dr. J. Maday,  CSc 
⏎
⏎
Ing. J. Vinter,  CSc 
⏎
⏎
Dr. M. Marvan,  CSc 
⏎
⏎
Dr. J. Zahradníček,  CSc 
⏎
⏎
Doc. Ing. V. Maryška,  CSc 
⏎
⏎
Ing. M. Ždímal⏎
⏎
  
Doc. Dr. L. Matyska⏎
⏎
  
Dr. J. Dědek